Mít víru, naději a lásku

signály.cz » Mít víru, naději a lásku » Smrt a co potom?

Smrt a co potom?

2. 11. 2019 18:35

Rubrika: zamyšlení (no to dopadne..) | Štítky: smrt

Sdílím článek, který jsem tak před rokem a půl napsala pro blog toleranceplno.

Jsou to teď přesně čtyři roky, co taťka zemřel. Je to divný pocit, na jednu stranu mi přijde, že se to událo tak před týdnem. Byl krásný a slunečný den, když nám zazvonil telefon a zpráva, že taťka už tu není. Čuměla jsem na modrou oblohu a říkala si, jak není? Jak tu nemůže být? Vzpomínám si, jak jsme každý přestali vykonávat, co jsme dělali, sedli jsme si do pergoly a společně brečeli a navzájem se objímali.

A na druhou stranu mi to už teď přijde samozřejmé, že žijeme bez taťky. Zvykla jsem si. Každá smrt je jiná a každá reakce na ni je odlišná. Já jsem třeba přímo ten den byla zničená. Bolela mě hlava z toho, jak moc jsem brečela. Kupodivu na pohřbu už to bylo jiné. Uvědomila jsem si, že to bylo svým způsobem vysvobození jak pro nás, tak pro taťku, protože taťka už měl tak 6 let Alzheimera. Takže i když občas působil jako taťka, kterého známe, tak většinu času už byl jenom jako stín taťky.

Když jste věřící, tak odmalička víte, že nějaké to nebe a podobné věci jsou. Ale až zažijete smrt na vlastní kůži, tak vám teprve dojde smysl toho všeho. Byla jsem sice na pohřbu smutná, ale zároveň jsem doufala v to, že jednou se s taťkou potkám.

Upřímně nechápu, jak to nevěřící v jakýkoliv posmrtný život zvládají. Protože já bych se bez té naděje pravděpodobně psychicky zhroutila. A můžu potvrdit, že víra je opravdu berlička. Pomocná berlička, bez které si svůj život nedokážu představit. A přestože tu vždy budou nekonečné a smutné dny, tak někdy se to vždy zlomí. Proto mám pocit, že naděje je hnací motor života. A proto všem přeji, abyste si každý nějakou svoji naději našli.

Komentáře

7 lidem se to líbí

• modlí se 1 člověk.

KMirjam

3. listopadu 2019

Vám, co umíte věřit na nějaké osobní setkání se svými nejbližšími, že vy budete nějak identifikovatelní jako vy a oni jako oni, moc závidím, a zároveň moc přeji.
Já po manželově smrti ho stále "hledám". Snad už jakoby "nacházím" ale ono "setkání po smrti" mám hrozně abstraktní. Že prostě vplyneme oprošťujíce se "cestou" od těla, ale i duše, svého já a vědomí sebe, do Boha v jeho neuchopitelnosti, že se v něm naše individuality rozplynou. Pro nás samotné to bude jako když se řekne "nebýt vůbec", a "nějak trvat" budeme jen v myslích lidí, kteří nás znali. Myslím si, že věčnost je pro naše drahé zemřelé tak trochu i v našich vlastních rukou. Především však natolik Tajemstvím, že nepředstavitelné a neuchopitelné myslí. Kdoví....

Líbí se mi Modlím se

+ 1

KMirjam

3. listopadu 2019

Nacházím proto manžela v Bohu. Vždyť je-li Bůh láska a láskou jsme byli po 40 let spojeni a spojování, skrze tuto lásku byl pro mě v manželovi, v našem vztahu, i "kus Boha". A protože moje láska jeho odchodem nezmizela, je pro mě nyní v Bohu i "kus manžela". Neříkám, že se k němu modlím, nebo tak. Vůbec. Ale nacházím jej v sobě, v onom tichém místu vnitřního domova v nás, kde bydlí i Bůh. Manžel se mi prostě nevytratil nejen z mysli, ale ani ze života. A nevytratí.... vím už, co se skrývá pod slovy "láska až za hrob". Ale stejně se mi stýská... a bolí samota, nebo spíše totální osamění. Zbavit se ho lze jen skrze Boha.

Každý to má prostě jinak. Kéž bych uměla společně s vámi věřit, že se jednou setkáme... já a on. Ale to, jak to mám, já,má v sobě na druhou stranu rovněž hodně útěchy

Líbí se mi Modlím se

Hippy

3. listopadu 2019

Domnívám se, že to bude především velké překvapení. Co oko nevidělo, ucho neslyšelo...však to znáte. Především to ale asi bude úplně jiné, než jak si to představujeme.

Líbí se mi Modlím se