Náboženství-dotazníček

Já jsem školu vychodil už dávno. Do náboženství jsem chodil proto, že mě tam přihlásili rodiče a že jsem jednoduše musel. V páté třídě jsem se sek a asi půl roku nechodil, že jsem neměl čas. Pak mě to nějak začalo bavit, neb se objevili první úspěchy a také mě začal víc a více přitahovat oltář (ministrování) až nakonec mě to úplně bavilo i proto, že jsem exceloval.

V těch prvních ročnících to bylo "Katecheta kreslí." Pan farář skutečně mistrně kreslil, že jsme to nestíhali překreslovat do sešitů. V šesté třídě jsme měli mladého pana kaplana a probírali normálně katechismus. Byl dobrý kolektiv, pan kaplan to dobře vyprávěl, do sešitu jsme stíhali a domácí úkoly takřka nebyly. V sedmé jsme měli církevní dějiny. Vyprávění nového pana kaplana bylo také velmi poutavé a stejně pečlivě jsem si dělal i zápisky. Hlavně to tehdy nebylo jen náboženství, ale byli jsme blíže knězi i jindy a mohli jej trošku více poznat. To prostě patřilo k sobě. Nejen ta hodina náboženství, ale všechno co se kolem toho ještě dělo. V osmé to bylo pro mě takové originální. Asi po třech měsících jsem byl v hodině sám s jáhnem a byly to ty nejúžasnější hodiny náboženství. Společně jsme se zabývali důležitými otázkami života.

Třetí otázku už řešit nemohu. Jenom možná svým pohledem vnímám, že se děcka potřebujou bavit. Tak co tak tu zábavu soustředit kolem náboženských věcí. V nábožku se dá hrát spousta her a přitom se i výborně poučit. Mnohé věci si děcka pamatují taky docela dlouho. Mně náboženství přineslo hodně aniž bych si to tou dobou uvědomoval. Nakonec mým největším překvapením bylo, když můj první učitel náboženství, + P. František Janhuba, nám přednášel v rámci pastoračního kurzu církevní dějiny a po víc než 15 letech, co jsme se neviděli, mě v naprosto cizím prostředí (v jiném děkanátě) poznal.

Maruško, tvoje mamak studuje křesťanskou výchovu? Taky jsem ji dělala, tak aspoň něco napíšu:
1. Do náboženství jsemchodila ještě za hluboké totality, byli jsme pohromadě děcka od 2. do 7. třídy. Bylo to docela hrozné, pan farář neměl vůbec pochopení, děcka se spíše bály, nemám na to moc dobré vzpomínky. jen ve 4. třídě nás učil rok mladý pan kaplan,toho jsme přímo zbožňovali, protože uměl moc hezky vyprávět biblické příběhy a vždycky se ptal, co bylo v neděli na kázání. tak jsme se naučili dávat v kostele pozor.

2. Tím jsemvlastně odpověděla i na tuto otázku, co mě v nábožku bavilo. Jo a ještě nám pan kapla kreslil vždycky na tabuli barevný obrázek k bib lickému příběhu. Vzpomínámsi na Lazaram úplně ho přesně vidím, jak vypadal jako zakuklená housenka, ale bylo to super...

3. Určitě mi tam chybělo něco ze života, bylo to vše jen o svátostech, o Bibli, ale vůbec jjsme se nenaučili, jak svou víru žít, jak o ní mluvit... Kdysi se o tom fakt vůbec nemluvilo. A to je, myslím, velká škoda. Nikdy jsme tam nehráli žádné hry apod. Vždycky to byla jen taková spíše nudná hodina, kterou jsme museli nějak vydržet. Když jsem pak začala sama nábožko učit, tak jsem to dělala úplně jinak, protože si to ještě dost dobře pamatuju, jak mě to tam vůbec nebavilo a nic mi to vlastně do života nedalo...

1. Chodím... protože... když pominu to, že se během týdne můžu potkat s lidma, které bych viděla až o víkendu... taky proto, že se chci dovědět něco o svojí víře, teď spíš příčiny a hlubší souvislosti (jsme 9. tř. a středoškoláci, takže biblické příběhy a základy o svátostech máme za sebou :)) a taky to, jak tohle všechno uplatnit v životě.

2. no, vlastně asi to, co jsem napsala výše. Baví mě dávat si do souvislostí všechny ty věci, dovídat se třeba i historické kontexty u některých věcí... jsem hold zvídavý typ :D. Když jsem byla menší, tak mě bavilo vybarvovat ty listy, co jsme dostávali :).

3. no, to co teď :). Dovídat se o teorii v širších souvislostech a hlavně praxe. Jak se co promítne třeba do mého života.

děkuji
margotka1: mamka děla teologickou a už si ma pripravit diplomku a asi bude dělat tady tohle :D spis ot na ni zbylo